Orientační nabídka

Ústecký kraj   

Aktuální téma:Hlavní web



Cesta: Titulní stránka > Hlavní web

 

Ředitel ústeckého muzea o výstavě: Chceme, aby lidé posílili svou regionální identitu a byli hrdí, že žijí v Ústeckém kraji

Houfek
28. říjen 1918. Pro náš národ jeden z velkých milníků, kdy se z rakousko-uherské monarchie stal samostatný československý stát. Událost však zaregistrovali pouze v Praze a v centrálních oblastech českých zemí. V pohraničí, které obývali převážně Němci, žili tento den lidé běžným životem.
Tisková zpráva ze dne 12. června 2018
 

 
 

A právě o konci 1. světové války a událostech, z nich vyplývajících pro české obyvatelstvo, pojednává panelová putovní výstava „100 let od vzniku samostatného Československa“, která bude k vidění na různých místech regionu až do konce letošního roku. Poslední zastávkou bude v prosinci ústecké muzeum, jehož pracovníci dlouhé dny připravovali tuto unikátní výstavu. Ředitel muzea Václav Houfek je s výsledkem celého svého týmu spokojen a těší ho velký zájem obyvatel Ústeckého kraje.

 

Na co jste museli s vaším týmem spolupracovníků myslet, když jste dávali dohromady tuto putovní výstavu?

Nejvíc jsme přemýšleli nad tím, co vlastně lidem z toho dávného roku 1918, potažmo roku 1919, ukázat. Jak jim tuto historickou událost představit. Paradoxem je, že pro tak velké milníky v historii je autentického materiálu velmi málo. Nikdo na konci 1. světové války, kdy byla všude bída, nedostatek jídla a lidé umírali vyčerpáním a epidemiemi, příliš nefotil a nedokumentoval tehdejší situaci. Dochovaný vzácný fotografický materiál nám tak poskytla takřka všechna muzea v našem kraji. Texty na jednotlivé panely jsme psali hlavně pro lidi, kteří nemají odborné historické vzdělání a snažili jsme se stručně vysvětlit to, proč a jak probíhaly historické události z roku 1918 na území dnešního Ústeckého kraje.  

 

Všichni víme, co se stalo 28. října 1918, ale u nás na severu byla poněkud odlišnější situace než v Praze, že?

Je to tak. Na vystavovaných panelech jsme chtěli odehrát ten druhý příběh, jak to ve skutečnosti probíhalo u nás v severozápadních Čechách, kde dějiny vypadaly zcela jinak. V samotném Ústí nad Labem bylo osmdesát procent obyvatelstva německojazyčného. 28. října se tu v podstatě nic zvláštního nedělo. Akorát přišla z Prahy zpráva, že Češi vyhlásili nějaký nezávislý stát. O den později vyhlásili českoněmečtí politici v pohraničních oblastech provincii Deutschböhmen.

 

Co se odehrávalo v těch dnech v pohraničí?

Zbylá pětina českého obyvatelstva žila hlavně v hornických vsích a městech na Mostecku, Teplicku a dále pak i na Ústecku (pouze v obci Roudníky). Československé vojsko za jejich pomoci pomalu obsazovalo velká města v Podkrušnohoří a připojovalo je k republice. Vlajku nového státu v Ústí nad Labem například vztyčili až 12. prosince. Tehdy ještě červenobílou vlajku bez modrého klínu. O tom, jak bude Československo vypadat, se stejně rozhodovalo až v následujících měsících, kdy probíhaly také boje s Polskem o Těšínsko nebo s Maďarskem o Slovensko. Definitivně hranice Československa vymezily až mezinárodní mírové smlouvy z let 1919-1920.

 

Vraťme se zpět k výstavě. Na co se dají nalákat lidé, kteří se moc o historii nezajímají?

Je tam několik příběhů, které úzce souvisí s dnešním Ústeckým krajem. Například příběh o Žofii Chotkové, jež pobývala na zámku ve Velkém Březně na Ústecku a byla manželkou arcivévody a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Spolu s ním byla v roce 1914 zastřelena při sarajevském atentátu, jenž se stal záminkou k vypuknutí 1. světové války. Dalším příběhem byl i ten o Gavrilo Principovi - atentátníkovi, který byl dopaden rakouskými policejními úřady a odsouzen, uvězněn byl v Malé pevnosti v Terezíně, kde má dodnes pamětní desku. Zajímavostí je, že když počátkem roku 1918 zemřel, měl skončit ve velkém anonymním hrobě, ale místní Čech jeho ostatky zachránil a uložil je do své rodinné hrobky rodiny Žaludů. Odtud byly po vzniku republiky posléze vyjmuty a předány Jugoslávii. Ta byla také jedním z nových států po 1. světové válce. Potomci rodiny Žaludů v našem krajském městě stále ještě žijí.

 

Mají mladí lidé vůbec zájem o historii?

Asi jak kteří. Každopádně letos bude spousta výstav a akcí ke stoletému výročí. Věřím, že každý si vybere to své. My klademe důraz na náš vlastní příběh. Lidé zde mohou leccos pochopit a hlavně posílit svou regionální identitu. Naše dějiny jsou vždy odlišné od těch v jiných regionech. Měli bychom je znát, být na ně hrdí a umět je také prodat. Proto jsme se na výstavě také zmínili o každodenním životě kolem roku 1918, jako byly sociální problémy a válečná bída. Dali jsme tam informace o španělské chřipce, což byla poslední opravdu celosvětová epidemie, která podle některých pramenů zabila v Evropě víc lidí, než těch pět let války předtím.

 

V našem regionu to postihlo kolik lidí?

Statistiky nejsou přesné, navíc u některých se těžce určovala diagnóza smrti. Obecně měla španělská chřipka v českých zemích kolem šesti desítek tisíc obětí, v severozápadních Čechách to byly řádově tisíce. Lidé však umírali i na jiné komplikace – vysílení organismu, podvýživu, hlad. Příděly potravin byly na hranici přežití. V továrnách byly „hladové“ stávky. Dělníci se prostě se u strojů zhroutili vyčerpáním. Týkalo se to například i lidí v ústecké chemičce nebo v místní textilní továrně.

 

Dnešní člověk si ani nedokáže představit, jak to tu v roce 1918 vypadalo.

Máte pravdu. Například v důsledku vysoké úmrtnosti se definitivně zrušil zákaz pohřbu žehem v Rakousku-Uhersku. Pokud chtěl být někdo tímto způsobem pohřben, musel si domluvit před svou smrtí souhlas s vývozem ostatků do Německa, kde byl od konce 19. století tento proces legální. Prvním městem v Čechách, kde začalo byť nelegálně fungovat krematorium, byl na konci roku 1918 Liberec. Teprve postupně se ve 20. a 30. letech stavěla krematoria i v dalších městech.

 

Cílem putovní výstavy je zaujmout člověka, který bude procházet ať už obchodním centrem nebo se bude pohybovat v nemocničním atriu, kam letos výstava ještě poputuje. Jaké máte zatím ohlasy?

Lidé o vlastní dějiny zájem mají. Na předvernisáži na Zahradě Čech v Litoměřicích si návštěvníci panely podrobně studovali. Snažili jsme si při tvorbě textů držet odstup od dobových konfliktů, ať už nacionálních či politických. Zkusili jsme se podívat na naše dějiny s určitým nadhledem, abychom lidem umožnili najít si svůj úhel pohledu – což se doufám povedlo.

01
Ředitel ústeckého muzea Václav Houfek.

 

 
Zodpovídá: Vít Hnízdil
Vytvořeno / změněno: 12.6.2018 / 12.6.2018 | Zveřejnit od: 12.6.2018
 

 

Zobrazit vyhledávací formulář »


 
 

Nacházíte se v módu "Bez grafiky", takže vidíte tuto stránku bez zdobné grafiky a pokročilého formátování. Pokud váš prohlížeč podporuje CSS2, můžete se přepnout do grafického módu.


web & design , redakční systém

Přihlásit se | Registrovat se | Mobilní verze | O webu